Vizuální student nebo kinestetický žák: Opravdu se každý učíme jinak, nebo je to jenom mýtus?

Na svá školní léta si jistě vzpomene každý. A když se zamyslí, vybaví si, které metody učení se tomu či onomu nejvíce osvědčily. Přepisovali jste učebnici a tvořili si z ní vlastní zápisky? Malovali jste si obrázky, diagramy nebo mapy? Nebo jste si text nahlas opakovali tak dlouho, dokud jste si ho zkrátka nezaryli do paměti? Mozek každého z nás funguje trochu jinak a každý člověk má pro způsob učení jiné preference. V tomto článku si představíme model VARK, kterým se studenti rozdělují do několika základních skupin. Skutečně se každý učíme jinak, anebo jde jen o mýtus? A jak nejlépe reflektovat specifika účastníků školení tak, aby mělo vzdělávání zaměstnanců co největší efekt?

Čtyři studijní typy podle modelu VARK

Jak je možné, že někdo nejlépe vstřebává informace, když mu je jiný člověk nahlas předčítá, a někdo se zase při učení neobejde bez velké zásoby různobarevných zvýrazňovačů? Vysvětlení podal celoživotní lektor a odborník na vzdělávání Neil Fleming, když na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století přišel s modelem „VARK“, který se od té doby těší velké popularitě po celém světě (i když některým je tak trochu trnem v oku a považují ho za mýtus – ale o tom níže). Model „VARK“ rozděluje lidi do čtyř základních skupin podle toho, jakým způsobem nejefektivněji „vstřebávají“ informace. Tyto čtyři skupiny jsou:

• Vizuální student, který se nejlépe učí na základě vizuálních vjemů (například grafů a obrázků)
   
• Posluchač, který nejlépe reaguje na mluvené slovo, přednášky či hudbu
   
• Student preferující čtení a psaní, který si nejvíce pomůže čtením textu a děláním poznámek
   
• Kinestetický žák, který preferuje pohybové aktivity, praktické ukázky a hmatové vjemy
  

Jak se pozná, kdo je jaký typ studenta?

Kdybychom se drželi Flemingovy teorie, tak platí, že aby bylo vzdělávání pracovníků co možná nejefektivnější, mělo by alespoň částečně reflektovat, do jaké z uvedených skupin jeho účastníci spadají. Především by mělo nabídnout různá média a formy vzdělávání tak, aby si všichni žáci mohli vybrat způsob učení, který jim nejlépe vyhovuje.

Jak se ale pozná, kdo je jaký typ studenta podle modelu VARK? Ideální je, když tuto „diagnózu“ provede dotyčný člověk sám na sobě. Kromě různých online testů a dotazníků na internetu by se měl daný člověk především zamyslet, jak se mu třeba ve škole nejlépe učilo. Musel si malovat obrázky, poslouchat přednášku, vypisovat si poznámky nebo si při učení neustále házet míčkem či chodit po místnosti? Určení, k jakému studijnímu typu dotyčný inklinuje, pak pomůže jemu i školiteli zvolit ty nejvhodnější metody školení.

Jaké formy školení jsou podle modelu VARK pro jednotlivé studijní typy nejvhodnější?

Vizuální studenti

Do této kategorie spadá až 70% populace. Jak už název jejich kategorie napovídá, vizuální žáci se nejlépe učí skrz vizuální vjemy, které je tedy dobré pro maximální efekt do školení co nejvíce zakomponovat. Určitě pomohou grafická znázornění, symboly, diagramy, barevné oddělení různých témat, videa či jiné formy vizuálního znázornění. Pokud byste se snažili vizuálního studenta vzdělávat jenom pomocí nestrukturovaného textu nebo mluveného slova, bude se hůře soustředit a vstřebá mnohem méně informací.

Bea Brosková, lektorka a vizuální facilitátorka, také radí, že vizuálním studentům by měl být dán prostor, aby si vizuální pomůcky při školení tvořili sami: „Pro vizuální typy je rozhodně plus, pokud si můžou čmárat – vůbec to ani nemusí souviset s probíraným tématem, pomáhá jim to se soustředit a lépe si dané učivo zapamatovat.“

Posluchači

Posluchačům (kteří jsou také označování jako „auditivní typy“) zase nejvíc vyhovuje, když mohou „nasávat“ nové informace pomocí zvukových vjemů. Nejraději se tedy učí tak, že si nechávají věci někým vysvětlit. Kromě toho, že rádi naslouchají, většinou také rádi o tématech debatují a doptávají se na to, co jim není jasné. Pokud chcete co nejefektivněji vzdělat „posluchače“, umožněte mu vést se školitelem interaktivní diskuzi.

A to není vše, co je třeba vědět o tomto druhu studentů. Když „posluchači“ nad něčím přemýšlí nebo pracují na úkolu, často jim pomáhá pouštět si hudbu, bílý šum nebo třeba zvuky lesa. Hudba či zvuky jim zkrátka umožňují se lépe soustředit.

Hudbu či uklidňující zvuky je tedy dobré do školení začlenit, ovšem tak, aby nerušily studenty, kteří spadají do jiné studijní kategorie.

Čtenáři a pisálci

Jak už vyplývá z názvu, tato skupina studentů nejraději pracuje s textem, a to jak aktivně, tak i pasivně. Nejlépe se učí ze skript, učebnic či jiného psaného textu a mají rádi jasně formulované definice klíčových pojmů. Zároveň si nové informace nejlépe fixují tak, že si je zapisují do vlastního, strukturovaného textu, nebo že témata vysvětlují vlastními slovy.

Těmto studentům pomůže, když jim školitel po školení poskytne text prezentace nebo probírané teorie v psané podobě, ke které se mohou účastníci školení vracet. Stejně tak je vhodné čtenářům a „pisálkům“ dát možnost nově nabyté informace přeformulovat vlastními slovy – například připravit pro ostatní účastníky kurzu vlastní, krátkou prezentaci.

Kinestetičtí žáci

Kinestetičtí studenti se nejlépe učí hmatem, dotykem, pohybem a akcí. Věci si nejlépe zapamatují tak, když si je mohou ohmatat nebo sami vyzkoušet. U kinestetických žáků je tedy ideálním způsobem učení hraní různých scénářů a simulace reálných situací. Stejně tak se mohou použít různé pomůcky, které mohou reprezentovat věci či náměty probírané ve školení. Když se kupříkladu probírá životní cyklus nějakého výrobku, tento výrobek může být ztělesněn jako míček, který si pak předávají jednotliví účastníci školení. Ti zastupující různé fáze, kterými produkt prochází (designér, výrobce, skladník, logistika, klient apod.) a při předávání míčku dál říkají, co se s produktem děje a jaké procesy se při tom aktivují.

Kinestetické prvky lze snadno zakomponovat i do běžného školení. „Někdy na školení přinesu „hračky“, se kterými si účastníci můžou hrát,“ říká Brosková. „Mačkací míčky, fidgety, modelína… ideálně však něco, co nevydává zvuk, aby to nerušilo ostatní.“

Je model VARK překonaný? 

I přestože je Flemingovu modelu čtyř studijních typů pouhých 35 let, někteří odborníci jej už považují za překonaný. Magazín The Atlantic ho dokonce označuje za mýtus a cituje studii z roku 2018, která se snažila Flemingovým postupem rozdělit studenty do skupin a poté na míru upravit studijní materiály jejich potřebám. Ukázalo se ale, že k žádnému zlepšení ve schopnosti učení studentů nedošlo.

Jak to tedy je? Skutečně každý z nás vyžaduje odlišný přístup? Nebo jsme si nakonec podobnější, než jak uvádí Flemingova teorie?

Odpověď na tuto dlouho vedenou debatu zní: asi něco mezi. Model VARK není dokonalý a zřejmě nepopisuje všechny nuance, kterými se lidé od sebe liší. Řada odborníků jej často považuje za příliš zjednodušený. Přesto není záhodno jeho poznatky jen tak ignorovat.

Ráno posluchač, v poledne vizuální student a večer kinestetický žák

Marek Sýkora, lektor a odborník na paměť a učení, upozorňuje, že nelze lidi přesně rozškatulkovat do jednotlivých typů a že realita je o něco komplikovanější. „Nejspíše všichni víte, že levá hemisféra něco dělá a pravá hemisféra něco dělá. Jedna je logická, druhá kreativní,” uvádí Sýkora.

Lze tedy vůbec školení upravit specifickým potřebám žáků?

Vícevrstevné školení

Jaký je tedy nejlepší přístup ve školení? Ideální postup je udělat školení mnohovrstevné, zábavné a zakomponovat do něj různé formy učení tak, aby pokrylo všechny specifické preference jednotlivých účastníků. Školení by tedy mělo být vždy složené z různorodých typů obsahu a aktivit, aby si v něm každý účastník našel, co mu vyhovuje.

Lidé navíc nedokáží při učení udržet pozornost příliš dlouho. A proto by se během školení ideálně měly střídat různé podněty (vizuální, sluchové, hmatové), aby se žáci dovedli lépe soustředit.

Ať už jste tedy zastánci modelu VARK, nebo jeho skalní odpůrci, je vždy třeba mít na paměti, že aby mělo školení kýžený efekt, musí mít zajímavý a různorodý obsah. A musí umět zaujmout různé typy lidí.

„Pokud budeme na žáky pouze mluvit nebo jim naopak pouze ukazovat grafy v prezentaci, je velká šance, že si z toho moc nezapamatují,“ vysvětluje Brosková. „Pokud ovšem zapojíme do vzdělávacího procesu různorodé podněty, zvyšujeme schopnost pochopení a vidění souvislostí, umožňujeme účastníkům lépe si dané téma zapamatovat, no a často je to i záživnější a zábavnější proces, než pouhé poslouchání.“