Andersonova metoda patří k dalším modelům, které pomáhají organizacím měřit vzdělávání. Na rozdíl od klasického Kirkpatrickova modelu či jeho rozšířenější verzi, Phillipsova modelu, se soustředí na vyhodnocení vzdělávací strategie jako celku. Nezabývá se tedy měřením jednotlivých vzdělávacích programů.
Andersonova metoda se zaměřuje na dvě hlavní výzvy:
- Jak měřit vzdělání (Mnoho firem neumí správně vzdělávání vyhodnocovat)
- Jaký přínos přineslo vzdělávání organizaci (Manažeři často vyžadují, aby vzdělávání probíhalo s přihlédnutím k efektivně vynaloženým nákladům)
Oproti ostatním výše jmenovaným modelům měření vzdělávání je Andersonův model mnohem jednodušší a vystačí si s pouhými třemi vyhodnocovacími parametry:
Fáze 1
Určuje, jak se vzdělávání potkává se strategickými prioritami organizace
Tato fáze identifikuje, jestli vzdělávací program bere do úvahy firemní priority, jako např. zvýšení prodejů prostřednictvím tréninku.
Fáze 2
Požaduje, aby organizace při měření používala škálu metod
Model nespecifikuje, které by měly být použity, ale naznačuje oblasti měření, které by měly být pokryty.
Fáze 3
Požaduje, aby organizace použila nejrelevantnější dostupný přístup
Model bere do úvahy specifika různých firem, a tudíž vyzývá organizace, aby si vybraly takové nástroje, které nejlépe vyhovují jejich potřebám.
